Psí věci (ne)potřebné
V ruce vám zůstane jen prázdný obojek, v hlavě krásné vzpomínky a kdesi na duši obrovská díra.
Nevím, kam po smrti šel můj, vlastně náš pes, bylo nám ouvej tak či tak. Od onoho dne viselo jedno vodítko na věšáku bez hnutí a jedna miska zůstávala pořád prázdná. Pár flaštiček s léky zas připomínalo, že ani psí důchod není procházka růžovým sadem. Všechno nám škodolibě připomínalo, že tu ještě nedávno byla. Když se jednoho dne pudlí kluci poprali o zapatrošený kousek její žvýkací kosti, řekla jsem DOST. Takhle to dál nepůjde. Vzpomínky navždy zůstanou, avšak věci musí pryč. Proč si taky zbytečně sypat sůl do rány?
A tak jsme vytřídili všechno, co teď už mělo nálepku „nepotřebné“. Sedm obojků? Pamatuju si snad ten červený a růžový… ale kde se jich vzalo sedm? K čemu mám čtyři vodítka a náhubků jak na trojhlavého draka? My pejskaři jsme občas trochu zvláštní, říkám si v duchu. Kupujeme vše, co se nám líbí, přitom těm psům je opravdu jedno, jestli barva obojku ladí s vodítkem a určitě ani nepřemýšlí nad tím, jestli mají dostatek hraček. Mnohem víc pro ně znamená společná procházka nebo čas na hru. S těmito myšlenkami se postupně malá hromádka věcí proměnila ve větší hromadu. Všechny věci jsme nacpali do dvou velkých tašek a věnovali psímu útulku.
Bylo to na podzim a zkracující se dny a ranní chladné mlhy připomínaly, že se blíží zima. Vzpomněla jsem si na ty naše nepotřebné věci, na pejsky v útulcích - pro ně je to obvykle kruté období. Do toho se mi někde pod hrudní kostí rozlil ten příjemný pocit, že jsme snad alespoň trochu pomohli. A v tu chvíli byl nápad na světě – uspořádejme podzimní sbírku věcí! Třeba někdo taky má doma prázdnou misku, obojek nebo pelíšek, který občas připomene nejsmutnější chvíle každého chovatele...
Připravit pár letáčků a určit termín sbírky nezabralo moc času. Sbírku jsme zrealizovali pod záštitou veterinární kliniky, kde pracuje můj manžel. Jsem moc vděčná jejímu majiteli za to, že nám to umožnil. Za týden se nasbíralo tolik věcí, že jsme čtyřikrát nacpali kufr našeho kombíku až po strop. To jsme teda ani ve snu nečekali! Zbývalo už jen všechno vybalit, roztřídit a odevzdat útulkům, s nimiž jsme se dopředu dohodli na odevzdání „několika drobností“.
Když jsem si tenkrát po několika hodinách práce konečně sedla na zadek, ptala jsem se sama sebe: „co jsi od toho všeho vlastně očekávala?“ Pocit úlevy nebo snad i radosti z něčeho nečekaně tak velkého? Když jsem se koukala na ty hromady věcí, které pomůžou spoustě psům, měla jsem někde hluboko uvnitř podivnou směs pocitů. Bylo mi, jako bych si vrazila dýku do duše a pak si do té rány nasypala sůl. Zbývalo snad už jen nalít na to koncentrovanou kyselinu sírovou a potom to pokapat benzínem a podpálit. Tohle teda pro mě asi nebyla ta správná cesta, jak se úspěšně emočně vyrovnat se vším, co se stalo.
Tenkrát jsem si však uvědomila, že člověk se občas prostě musí povznést sám nad sebe. Když se cítíme někde tam uvnitř špatně, tak to ještě neznamená, že celý svět je špatný. A tak i ten můj podivný pocit na duši byl najednou úplně zanedbatelný oproti tomu, co se tehdy podařilo. Mnohé věci, které pro nás už nemají žádnou hodnotu, anebo je už prostě nepotřebujeme, můžou mít pořád hodně velkou cenu pro ty, co nemají vůbec nic. Z této sbírky postupně stává tradice a já doufám, že i letos se nám podaří nacpat auto až po střechu. Několikrát. Držte nám palce!
Lenka Bartošová
Na druhý pohled
„Haló slečno, vy jste ale kočka,“ oslovil ji při návštěvě psího útulku drobeček s velkýma ušima a křivýma předníma nohama. „Drobečku, ale já nejsem kočka...
Lenka Bartošová
Proměny
Stejné místo, různé nálady, různé melodie, různá roční období. Často si povzdechnem a říkáme si "ať už je léto..." a přitom zapomínáme, jak krásné umí jaro být...
Lenka Bartošová
Kľak (1352 m n.m.)
Není Kľak jako Kľak. Ono je jich na Slovensku totiž víc. Kdybyste bloudili očima na mapě, našli byste tam hned tři tečky s takovým označením. Jednou z nich je malá obec v okresu Žarnovica.
Lenka Bartošová
Kečupová královna
Jako malá holka jsem sezónu zavařování i „marmeládování“ vůbec neměla ráda. Moje šikovné dětské ručičky byly plně využívány u tak nimravých činností, jako je třeba čištění rybízu na marmeládu.
Lenka Bartošová
Jak se krade pohovka?
O psech se říká, že vám nejdřív ukradnou srdce. A pak i pohovku. Ačkoliv jednu pohovku už mám a jinou nepotřebuji, ráda bych zjistila, jak to dělají.
Lenka Bartošová
Když jde pes do důchodu
Kdybych někdy vylovila z kouzelného rybníka zlatou rybku, věřte nebo nevěřte, první a možná jediné mé přání by bylo, ať můj pes přestane stárnout. Bohužel, zlatou rybku se mi zatím chytit nepodařilo a tak máme doma psího důchodce.
Lenka Bartošová
Pejskaři versus nepejskaři
Nedávno jsem vyslechla smutný příběh o krutém konci života jednoho malého psa. Když s ním majitelka chodila na procházky, pejsek vždy odběhl k sousedce, která mu dala nějaký ten mls.
Lenka Bartošová
O stydlivce a bujných muškátech
Ještě nikdy se mi nepodařilo vypěstovat tak bohatou záplavu muškátových květů, jako v létě posledního roku mých vysokoškolských studií. Metrové převisy barevných květů zdobily mou loggii snad až do podzimu.
Lenka Bartošová
Snaha se cení aneb doktůrek v růžovém
Když se začnu snažit, obvykle to zavání katastrofou. Tohle prokletí jsem zřejmě zdědila po babičce. Mám podezření, že to bylo přesně ten den, kdy jsem k ní jela na návštěvu a ona se rozhodla, že mi připraví řízky k večeři.
Lenka Bartošová
Štěkej aneb jak volat bez telefonu
Nikdy jsem svého psa nevnímala jako břemeno, se kterým se musí chodit na procházky, které musím živit a trpět jeho přítomnost. Pes je pro mě nejlepší přítel a nejvěrnější parťák.
Lenka Bartošová
Kehlsteinhaus
Najdete ho v jedné z nejhezčích oblastí Německa - ve středisku Obersalzberg. Neblaze proslulý Kehlsteinhaus , známý též jako Hitlerovo Orlí hnízdo neboli Eagl ́s Nest se hrdě tyčí nedaleko skalnatého vrcholu hory Kehlstein ve výšce 1834 metrů nad mořem. Tato stavba spolu s novou silnicí vznikla na podnět Martina Bormanna, osobního tajemníka Adolfa Hitlera a vedoucího hlavní kanceláře NSDAP, jako dar strany k padesátinám Adolfa Hitlera. Stavba trvala jen neuvěřitelných 13 měsíců a svým způsobem je symbolem německého umu a vytrvalosti. I když v současnosti patří k nejnavštěvovanějším místům jižního Něměcka, dodnes se nad tímto sídlem vznáší mrazivý stín nedávné minulosti.
Lenka Bartošová
Elis
Občas se náš život dokáže zvrtnout tak, jak opravdu nechceme. Člověk ale občas asi musí dostat nějaké to poleno pod nohy, aby se naučil, že když zakopne, musí zase vstát a jít dál. Před deseti lety jsem zakopla. Spadla jsem a hodně to bolelo. Tehdy jsem si to uvědomila. Mohla jsem zůstat ležet a litovat sebe sama. Já jsem se však rozhodla jinak. Věděla jsem, že musím vstát a jít dál.
Lenka Bartošová
Nero
Toho roku Martin nepřišel na bílém koni. Byl to pochmurný zamračený den. Svého milovaného Césara, jediného věrného společníka a skutečného přítele naposledy nakrmila a vzala na procházku. Potom se s ním musela navždy rozloučit, protože byl už hodně, hodně nemocný. Z veterinární ambulance sa vrátila jen s obojkem v ruce a s velkou dírou v srdci.
Lenka Bartošová
Poctivá anamnéza
Důkladný popis onemocnění, jeho vznik i průběh – to jsou důležité informace, které pomůžou lékaři s diagnostikou. Paní s malým křížencem, která právě vcházela do ambulance, si to plně uvědomovala a byla připravena veterináři sdělit vše do posledního detailu.
Lenka Bartošová
Lily aneb když si vás adoptuje pes
Je to asi trochu paradox, ale člověk by se cítil asi hodně trapně, kdyby svého psa férově odnesl do útulku se slovy "už ho nemám rád, už ho víc nechci". Ve sběrnách nechtěných a nemilovaných jsou předci jen o trochu lepší podmínky nežli na poli či v lese.
Lenka Bartošová
George
A tak se to stalo. Zvoní mi telefon a já ho zvedám s blbou předtuchou. „Zemřel dnes brzy ráno,“ tiše řekla třesoucím se hlasem. Myslím, že smrt rodičů je jeden z těch momentů, se kterými se prostě nedá vyrovnat. Člověk najednou má pocit, že je na všechno až moc sám a najednou mu děsně chybí, aby ho někdo vedl životem za ruku a taky pohladil po vlasech, když je nám ouvej. A je úplně jedno, jestli vám je deset nebo třicet.
Lenka Bartošová
Smečka prolhaná
Vždy, ale opravdu vždy drží spolu. Na první pohled jsou to poslušní andílci, podřízeni svým páníčkům, kterým dělají jen a jen radost. Když je ale chvilku sledujete, tak zjistíte, že jsou něco jako malá mafie, která má svou vlastní hierarchii i svá pravidla, která se musí dodržovat.
Lenka Bartošová
Koule jak se patří
Poslední dobou jsem jimi úplně posedlá. Nemyslím na nic jiného - v práci, doma, před spaním, dokonce se mi o nich i zdá. Nejraději bych si s nimi hrála celý den a třeba i celou noc...
Lenka Bartošová
Když nemáte babičku na telefonu aneb projekt křenová omáčka
Křenová omáčka s vláčným bramborovým knedlíkem a kouskem šťavnatého uzeného masíčka. Toť jedna z mnoha chutí mého dětství. Sama jsem ji ještě nikdy nevařila, ale jelikož mi to v kuchyni jde obvykle docela dobře, sebevědomě jsem si naplánovala vaření tohoto lahodného jídla jako zpestření pochmurných dní.
Lenka Bartošová
Juráňova dolina – Západní Tatry
Nenápadná roklina, která se nachází v severní části Západních Tater. Říká se o ní, že je to druhá nejhezčí roklina na Slovensku. Pomyslné prvenství patří roklině Suchá Belá v Slovenském Ráji. Těžko říct, každá má své kouzlo... Posuďte sami.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 65
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1179x